Choď na obsah Choď na menu
 


Odpustenie

31. 3. 2011

Spencer LaVyrle

Odpustenie

Forgiving

Ikar 2005

Obrázok Anotácia:

 

Mladá Sarah prichádza do zapadnutého mestečka v Dakote, aby tam založila miestne noviny. V skutočnosti sa však chce stretnúť so svojou mladšou sestrou Addie, ktorá pred rokmi ušla z domu. Na povrch vyplávajú udalosti z minulosti, ktoré obe sestry kruto poznačili. Musia na veľa vecí zabudnúť, a predovšetkým odpustiť.

 

Knihu som čítala veľmi dávno a veľmi sa mi pletie s úplne inou knihou. Viem len určite, že Addie sa veľmi zmenila a Sarah ju spozná v miestnom bordeli, kam ju príde "zachrániť" aj jej stratený , dávny priateľ. Príbeh ma rozplakal, ale myslím, že sa mi pri konci dosť vliekol. :)

Spracovala Ľubka

 

 

Ukážka z knihy:

1. kapitola.

 

Dakota, září 1876

Cheyennský dostavník měl šest hodin zpoždění, takže místo odpoledne dopravil Sáru Merrittovou do Deadwoodu až v deset hodin večer. Povoz s rachotem odjel a nechal ji stát ve tmě na zablácené ulici před nevábně vyhlížejícím hostincem. Hned před několika nevábnými hostinci. Byla jich plná ulice! Ozýval se z nich děsivý rámus – směs křiku, smíchu, hudby na banjo a hádek. A ten zápach – pane Bože! Copak tu nikdo neuklízel zvířecí trus? Koně a mezci byli uvázaní u tyče vedle sebe; jeden z nich chrápal.

Sára se zaklonila a s přimhouřenýma očima se zadívala na vývěsní štít nad hlavou. Hostinec Heuréka. Přelétla hostinec pohledem – dřevěná budova, nenatřená, z hrubých prken, vtěsnaná mezi podobný dřevěný dům nalevo a srub z dřevěných klád napravo. Dveře do hostince Heuréka byly zavřené, ale oknem probleskovalo matné světlo petrolejky a osvětlovalo několik dřevěných schodů vedoucích ode dveří rovnou do bláta, po dřevěném chodníku ani památky.

Sára se podívala na kufry a krabici na klobouky u svých nohou a přemýšlela, co si počne. Než se stačila rozhodnout, ozvaly se tři výstřely, dveře Heuréky se rozlétly, ven se vyhrnulo několik chlapů a potáceli se po dřevěných schodech na ulici.

Sára popadla krabici a rychle se schovala do stínu hostinské zdi. „Zabi toho vyděrače, Zpiťare!“ zaječel někdo. „Zmaluj mu ksicht, že ho vlastní máma nepozná!“

Pěst narazila na čelist.

Muž zavrávoral, udělal kotrmelec dozadu přes Sářiny kufry, ale zvedl se a vrhl se na svého protivníka, aniž by se zajímal, o co zakopl. Rváči do sebe bušili hlava nehlava, křičeli a oháněli se pěstmi i pivními džbánky. Jeden z nich z boku narazil do mezka, mezek zahýkal a uskočil.

„Zabi toho parchanta!“

Jasně, dej mu!“

Dva největší zvědavci se vyšplhali na Sářiny kufry z hovězí kůže, aby si zajistili lepší výhled.

„Ne! slezte dolů!“ vykřikla Sára.

Jakmile se pohnula, jeden z výtržníků si jí všiml.

Ježišmarjá, to je ženská! Slyšíte, chlapi, je tu nějaká ženská!“

Rvačka skončila, jako když utne.

„Ženská…“

„Ženská…“ Slovo šlo z úst do úst. Mezitím se muži k Sáře plíživě přibližovali, až ji obklopili jako mlha.

Sára stála zády ke zdi hostince, vlasy ji šimraly na šíji a v rukou pevně svírala krabici na klobouky, zatímco muži zvědavě okukovali její sukně, klobouk i tvář, jako by ještě nikdy neviděli osobu ženského pohlaví.

Sebrala odvahu a pozdravila: „Dobrý večer, pánové.“

Mlčky na ni civěli.

„Mohl by mi někdo říct, kde najdu dům paní Hossiterové?“

„Hossiterová?“ opakoval krákoravý hlas. „Slyšel někdo o ženský jménem Hossiterová?“ Zástup zahučel a zavrtěl hlavou. „Obávám se, že ne, madam. Jak se jmenuje její manžel?“

„To, bohužel, nevím, ale moje sestra pro ně pracuje a jmenuje se Adelaida Merrittová.“

„Tady se žádná Merrittová nevyskytuje. Ani Hossiterová.

V tyhle díře nebude víc než pětadvacet ženskejch a ty my všechny známe, že jo, hoši?“

Ozvalo se další mumlání a pak ticho.

„Co dělá vaše sestra?“

„Pomocnici v domácnosti a zcela jistě mi říkala, že se její domácí jmenuje Hossiterová.“

„Cože, říkáte domácí?“ V hlasu muže zajiskřil hlubší zájem.

Rozpřáhl paže a tlačil dav za sebou nazpátek. „Počkejte, hoši, nemačkejte se tady na slečnu, nechte ji, ať může popojít na světlo, aspoň na ni líp uvidíme. Já se jmenuju Kraťas Reese, slečno, a udělám všechno, co je v mých silách, abych vám pomohl sestru najít.“ Smekl klobouk, vzal Sáru za loket a vedl ji ke schodům, kam otevřenými dveřmi z hostince dopadalo světlo petrolejky. Sára si všimla, že muž je ve středním věku, má ušmudlané šaty, zjizvený obličej a chybí mu jeden zub.

Jestli dovolíte, ty kufry jsou moje. V jednom mám sestřinu fotografii. Třeba ji poznáte.“

Ustoupili, nechali Sáru projít a rozepnout přezky na jednom z kufrů, odkud po chvilce vytáhla narůžovělou daugerrotypovou fotografii sebe a své sestry, starou asi pět let. Podala ji Kraťasu Reesovi. Je jí jednadvacet, má světlé vlasy a zelené oči.“

Kraťas natočil snímek ke světlu, naklonil hlavu na stranu a podrobně si ho prohlížel. „Ale to je přece Eva,“ řekl, „jedna z těch holek, co bydlí v prvním patře u slečny Rózy, jenomže nemá světlý vlasy. Má je černý jako uhel.“

„Eva?“

Jo, správně. Neni to snad Eva, hoši?“ Nechal fotografii kolovat.

Jasně že to je Eva.“

„No jo, je to vona.“

„To je Eva.“ Vrátili fotografii Sáře. „Najdete ji nahoře u Rózy, severní roh Hlavní třídy, vlevo. Promiňte mi, že se ptám, slečno, ale vy hodláte pracovat s děvčaty nahoře?“

„Ne, pane. Chci tady začít vydávat noviny.“

„Noviny!“

„Ano, jen co dorazí můj tiskařský lis, pokud už nedorazil.“

„Ale vždyť jste žena.“

„Ano, pane Reesi, to jsem.“ Sára vrátila fotografii zpátky do kufru a zapnula přezky. „Děkuji vám mnohokrát za pomoc.

Ještě bych vám byla nesmírně vděčná, kdybyste mi mohli ukázat, kudy se dostanu k hotelu.“

„Pomozte jí s kufry, hoši!“ rozkřikl se Reese. „Zaveďte ji k hotelu Grand Central!“

„Ne, prosím vás… já…“

„Ale pročpak ne, pro nás to bude čest, slečno. Nemáme moc příležitostí být ve společnosti dámy. Skoro vůbec. Jak už jsem řekl, v Deadwoodu nenajdete víc než dva tucty pěknejch holek, a to kdoví jestli.“

Ačkoliv neměla příliš velkou chuť uvést se v Deadwoodu za doprovodu klientely z Heuréky, nedovedla si představit, jak si k hotelu sama nese dva obrovské kufry. Také ji napadlo, že by pro ni jako pro novinářku nebylo nejmoudřejší, aby si hned první večer znepřátelila místní usedlíky. Tohle bylo zlatokopecké město. Zlatokopové znamenali peníze a peníze znamenaly drsnost. Kterýkoliv z těchto mužů mohl být majitelem pozemku, který si třeba bude chtít koupit, nebo domu, který si bude chtít pronajmout, nebo mezi nimi mohl být člen městské rady, která rozhodovala o podobných důležitých věcech.

„Děkuji, pane Reesi, nesmírně si vážím vaší pomoci.“ Sára spěšně vykročila k opačnému konci bloku, doprovázena pokřikujícími muži, kteří si mezitím naložili její zavazadla na ramena.

„Máte štěstí,“ prohlásil Reese a jako první vyběhl po schodech vysoké budovy s falešným průčelím, u které Sára uviděla dřevěný chodník. „Grand Central otevřeli teprve minulý týden.“ Muži zavedli Sáru dovnitř, prošli s ní strohou halou k recepčnímu pultu, utvořili kolem ní půlkruh a s úšklebky ji představovali recepčnímu: „Máme pro tebe zákaznici, Same.

Tady slečna Merrittová přijela cheyennským dostavníkem.“

„Sle-slečna M-Merrittová.“ Sam zrudl v obličeji a natáhl k Sáře ruku, měkkou a vlhkou jako vařené zelí. Byl to malý muž téměř bez brady, s kulatými brýlemi a zženštilým chováním, na sobě měl hnědý kostkovaný oblek a vlasy uprostřed rozdělené pěšinkou. „R-rád vás p-poznávám.“

„Tohle je Sam Peoples,“ doplnil Kraťas místo Sama, který byl příliš rozčilen Sářiným zjevem, než aby byl schopen představit se sám.

„Zdravím vás, pane Peoplesi.“ Tváře recepčnímu jen hořely.

„Slečna Merrittová tady chce začít vydávat noviny.“

„Noviny – to jsou věci, to jsou věci. To bychom se o ni měli dobře postarat, že?“ Sam Peoples se přinutil k nervóznímu smíchu. Namočil pero do inkoustu, přisunul ho k Sáře a natočil k ní hotelovou knihu hostů. Sára se podepsala a cítila, jak ji muži pozorují.

Když dopsala, s úsměvem podala Peoplesovi pero.

„Vítejte v hotelu Grand Central,“ řekl Peoples. „Dělá to dolar padesát za noc.“

„Předem?“

„Ano. Ve zlatě, jestli mohu poprosit.“ Dotkl se váhy na zlato vedle sebe a rozhoupal ji.

Sára se napřímila a upřela pohled na Peoplesovy brýle. „Pane

Peoplesi, posledních šest nocí a pět dní jsem strávila v dostavníku, jedoucího z Cheyenne. Opravdu si myslíte, při všech těch loupežných přepadeních, ke kterým dochází na cestách, že jsem tak naivní a nosím s sebou hotovost ve zlatě?“

Peoplesův obličej zbrunátněl a recepční se bezmocně podíval na muže. „P-promiňte, slečno Merrittová, já jsem jen noční služba. Nejsem majitel hotelu. Smím přijmout jen hosty, kteří platí předem a zlatý prach je zdejší osvědčené platidlo.“

„Dobře.“ Sára položila na recepční pult krabici na klobouky a začala rozvazovat stuhy, kterými byla krabice převázaná.

„Mám certifikáty společnosti Wells Fargo. Jestli mi některý proplatíte, ráda vám zaplatím zlatým prachem a dopředu.“

Z černého organdového váčku vytáhla stodolarový certifikát a nabídla ho Peoplesovi. Recepční znovu pohlédl na muže, v obličeji celý brunátný.

Já tady ne-nemám žádnou hotovost ve zlatě. Ale m-můžete si ho ne-nechat proplatit zítra v bance.“

„A do té doby?“ Přeměřila si ho odhodlaným pohledem.

Jeden z přihlížejících mužů vykřikl; „To necháš dámu spát na ulici, Peoplesi?“

„M-mám rozkazy od p-pana Winterse.“ Čím byl recepční zmatenější, tím víc zadrhával. „M-m-mohla by p-přespat v h-h-h-hale, ale v-víc pro ni u-udělat n-n-nemůžu.“

„V hale!“ Na recepčním pultě vedle vah přistál kožený měšec. „Vezmi si tady z toho.“ Objevil se další měšec. „Nebo z tohohle.“ Na vysokou přepážku se vršily další a další měšce, až jich tam ležel téměř tucet.

Sára se obrátila k mužům za sebou, ruku přitisknutou na prsa. „Velice vám všem děkuji,“ řekla dojatě, „ale nemohu vaše zlato přijmout.“

„Proč ne? Tam, odkud ho máme, je ho ještě mnohem víc, že jo, hoši?“

„To se ví!“

„El Dorado!“ Hala se rozezněla divokými výkřiky a halasným jásotem. Několik mužů vykřiklo „Ať žije!“ pozvedlo pivní džbánky a zhluboka se napilo.

Sam Peoples vybral jeden váček a opatrně odvážil zlato – za unci bylo dvacet dolarů a v porovnání s tím byl dolar padesát centů směšně malicherný důvod k zmatkování. Když si muži váčky zase rozebrali, ukázalo se, že zlato, kterým bylo zaplaceno, pochází z peněz vysokého, hubeného muže s tmavými řídkými vlasy a kalným pohledem. Měl vystouplý ohryzek, uslzené zarudlé oči a kymácel se na nohou jako ve vichřici.

„Děkuji vám, pane-?“

Muž v alkoholickém opojení se nepřestával kymácet a usmívat.

„Bradigan,“ prozradil jí Reese. Jmenuje se Patrik Bradigan.“

„Děkuji vám, pane Bradigane.“

Bradigan se naklonil k Sáře, tvářil se jako kocour, když ho drbou za ušima, ale jeho mžourající oči stěží registrovaly, co se kolem něj děje.

„Hned zítra vám dluh zaplatím, jen co navštívím banku.“

Muž se bezúspěšně pokusil zasalutovat a mezitím mu někdo zastrčil váček se zlatem do kapsy.

„Kde vás najdu?“

„To je to nejmenší, co pro pěknou slečinku můžu udělat,“

zamumlal Bradigan.

„Bradigan dneska večer trochu přebral,“ vysvětloval Sáře jeden z přihlížejících chlapů. „Vůbec nepozná, jestli jste mu dluh splatila nebo ne.“

Muži chtěli vynést Sářina zavazadla, až do pokoje, ale Sam

Peoples protestoval: „Pánové, vzbudíte všechny hosty! Vraťte se, p-prosím, zpátky tam, kam patříte, do saloonu.“

„Všichni hosti jsou ještě po hospodách!“

„Tak se vraťte a připojte se k nim.“ Odchod výtržníků byl doprovázen šoupáním bot, smekáním klobouků a sborovým přáním dobré noci „pěkný slečince“, což Sára v žádném případě nebyla. V punčochách měřila pět stop deset palců, měla rovné hnědé vlasy, zdálo se jí, že má příliš dlouhý nos a rty příliš úzké a nevýrazné. Měla celkem hezké modré oči, živé, s hustými řasami, přesto by ji nikdo ani při nejlepší vůli neoznačil za pěknou.

Měla úzký dlouhý obličej a ještě nikdy ve svém životě nezažila tolik mužské pozornosti jako během uplynulé čtvrt hodiny.

„Dám vám pokoj ve třetím patře. Je nejteplejší,“ snažil se zavděčit Peoples a chopil se jednoho kufru. Vedl ji budovou, která zaujala především velikostí. Byla sice velká, ale jinak po všech stránkách neútulná. Stěny byly neomítnuté, dokonce i v hale, kde byla okna bez záclon a jediným přepychem byla porcelánová plivátka a kalendář s obrázkem vodopádu za recepčním pultem. Podlaha byla z borovicových prken a voněla čerstvě opracovaným dřevem. Stěny tvořily zelené kmeny, z kterých ještě kapala míza a které byly pobité překládanými prkny, plnými děr po vypadaných sucích, připomínajících prázdné oční důlky.

Schodiště, umístěné těsně za recepčním pultem, ústilo do tmavé úzké chodby. Uprostřed ní visela na stěně opuštěná petrolejová lampa; pod ní stála na podlaze porcelánová nádoba na odpadky. Sam Peoples zavedl Sáru do pokoje ve třetím patře vlevo a otevřel dveře v dřevěném rámu ve tvaru Z.

„Voda je v s-sudu na chodbě, jenom ráno, a odpadky můžete vyhazovat do nádoby dole v hale. Zápalky jsou na stěně vlevo. Hned jsem zpátky s vaším druhým kufrem.“

Když odešel, Sára nahmatala plechový stojánek na zápalky a rozsvítila lampu vedle postele. V jejím matném oranžovém světle se rozhlédla po místnosti. Panebože, kam jsem se to dostala? Zdi byly holé jako v hale, v nich díry po vypadlých sucích, kterými se honil průvan. Nad hlavou jí čněly trámy. Okno i podlaha byly jednoduché, postel vyrobená z trubkovitého hnědého železa, na obyčejném stole stála lampa – nikde žádný kobereček nebo ubrus, nic, co by lahodilo ženskému oku. Dokonce ani přehoz na posteli, jen zánovní zelená vlněná přikrývka a polštář – zaplaťpánbu – s mušelínovým povlečením. Sára odhrnula pokrývku a objevila mušelínová prostěradla a opravdovou matraci, vycpanou slámou a bavlnou, a vydechla úlevou. Na prádelníku stál džbán a kulaté umyvadlo. Otevřela spodní dvířka, nakoukla dovnitř a našla přiklopený porcelánový nočník.

Sotva dvířka dovřela, vrátil se Sam Peoples s druhým kufrem. „Od oběda jsem nejedla,“ řekla Sára. „Nebylo by možné se tady někde najíst?“

„Naše jídelna je zavřená, je mi líto. Otevřeme na snídani.“

Zklamaně si povzdechla.

Sam Peoples zamířil ke dveřím. Jak jistě víte, v Deadwoodu n-není moc žen. Raději si z-zavřete n-na závoru.“ Ukázal na těžkou dřevěnou závoru, opřenou v koutě. „Dobrou noc. A jestli dovolíte – je nám potěšením, že jste se u nás ubytovala.“

„Děkuji, pane Peoplesi. Dobrou noc.“

Jakmile za sebou zavřel dveře, Sára si začala prohlížet závoru s hrubě otesanými vidlicemi na obou stranách. Závora byla neuvěřitelně těžká. Pokusila se ji zvednout, ale po chvilce ji pustila, nechala padnout zpátky, obrátila se a s povzdechem se rozhlédla po pokoji. Posadila se na okraj postele, pokusila se vstát, ale klesla zpátky, tentokrát na záda s rukou nad hlavou, ohnutou v lokti. Zavřela oči. Z pěti nocí, které strávila na cestě, spala v posteli jen dvakrát. Dvakrát spala zabalená do vlastní deky na podlaze prkenné boudy, která sloužila jako přepřahací stanice, a jednou musela složit hlavu přímo v dostavníku na tvrdé sedadlo z koňských žíní. Poslední pořádné jídlo – chléb, kávu a kousek zvěřiny – měla včera v poledne v Hill City. Dnešní její jídelníček se skládal ze slaniny a studené kávy k snídani a sucharů zapíjených vodou z potoka Box Elder v poledne. Naposledy se koupala v St. Louis před devíti dny.

Najednou si uvědomila, že smrdí jako staré koňské kopyto.

Sáro, vstaň. Den ještě neskončil.

Potlačila zaúpění a přinutila unavené tělo narovnat se a vstát. Džbán i umyvadlo byly prázdné. Sud na vodu v hale také; jen ráno, vzpomněla si a vrátila se zpátky do pokoje, kde se pokusila vyklepat prach z vlněných šatů, jak nejlépe to šlo, přičísla si po stranách vlasy a otřela si obličej suchým šátkem. Znovu si nasadila na hlavu klobouk, do uzlu vlasů na týle si zastrčila jehlici, sebrala organdový váček s certifikáty Wells

Fargo, otcovy hodinky, pero a inkoust a vyšla z pokoje.

Když procházela halou, vylekala Sama Peoplese, který jí radil:

„Madam, neměla byste po setmění chodit sama na ulici.“

„Pane Peoplesi, cestovala jsem sama až ze St. Louis. Umím se o sebe docela dobře postarat. Navíc tady ve městě bydlí moje sestra, kterou jsem pět let neviděla. Hodlám ji ještě teď večer navštívit, i kdybych ji kvůli tomu měla probudit.“

Venku se rozléhal hospodský hlahol. Chodníky nebyly souvislé, protože je majitelé pozemků, kteří tu stavěli domy, budovali zcela nahodile. Sára kráčela dolů po Hlavní třídě a v duchu si dělala poznámky ke komentáři o sjednocení výšky a šířky dřevěných chodníků, které bude povinen vybudovat každý majitel domu na Hlavní třídě. A o pouličním osvětlení – město potřebuje lampy v ulicích a placeného lampáře, který by se o ně staral, když se setmí a když začne svítat. Přestala na chvíli pracovat.

I přes hluk, linoucí se z hospod, a světlo, nepravidelně dopadající z oken saloonů na řady spících koní, působilo město skličujícím dojmem. Sára vzhlédla. Nad hlavou uviděla úzký pruh oblohy, plný svítících hvězdiček. Stěny rokle splývaly dolů jako vdovský závoj, uzavřené, neproniknutelné, oddělující Deadwood od zbytku světa. Vysoko na strmých svazích

Sára rozeznávala ve tmě obrysy borovic, přerušené několika světlejšími místy, kde byly kopce vymýcené. Pár borovic se roztroušeně tyčilo i na kraji ulice. Vítr jimi hvízdal a hnal se dál roklí, chladný zářijový vítr, který jí nadzvedával sukni a rozviřoval pach čerstvého zvířecího trusu. Sára si zakryla nos, pospíchala ulicí a v duchu formulovala slova dalšího úvodníku.

Minula klempířství, holičství, koloniál, trafiku, železářství, bezpočet hospod a překvapivě velikou budovu divadla nazvaného Langrish, kde svítila světla a plakát oznamoval, že je na programu hra „Mouchy v plevelu“ od Johna Broughama. Sára se usmála, zastavila se a pročítala plakát. Přece jenom závan kultury. Ke svému úžasu minula o kousek dál další divadlo, Bella

Union! Poprvé od příjezdu do Deadwoodu se jí trochu spravila nálada. Ale kde je kostel? Škola? V takhle velkém městě musejí být nějaké děti. Sára si dala za úkol zjistit, kolik jich je.

Na opačném konci Hlavní třídy, kde ulice zatáčela doprava, dřevěné stavby řídly a rokle se ze tří ulic zužovala v jednu.

V dálce se mihotala záře ohňů, protkaná světlejšími kužely světel z luceren, které osvětlovaly stany, rozseté po kraji jako korálky roztrženého růžence. V místech, kde se ze tří městských ulic stávala jedna, houstl pěší provoz. Muži… samí muži.

Okukovali kolem procházející Sáru, zastavovali se. Muži…

hlučící muži, kteří se motali kolem poslední řady budov vlevo, kde se nepřetržitě otvíraly a zavíraly dveře a propouštěly ven zvuky piana a smíchu.

Všech šest budov vypadalo stejně – úzké, bez příkras, s okny zataženými těžkými závěsy a nezasklenými dveřmi. To musí být nějaký omyl, pomyslela si Sára, zastavila se před vchodem s nápisem U Rózy a zběžně přejela pohledem názvy ostatních domů – V zelených dveřích, U Goldie, Matčina zlatá žíla, Holubice, U Angeliky. Vypadalo to na samé saloony.

Sára se rozhodla, že bude nejlepší, když zaklepe na dveře

U Rózy. Zaťukala, přitiskla si váček na peníze na zapínání u saka a čekala. Vzhledem k rámusu uvnitř nebylo divu, že nikdo neotvíral. Kousek za Sárou se ozval zurčivý zvuk. Ze sousedních dveří vyšel muž a zamířil do tmy směrem ke stanům. Netušil, že

Sára stojí za ním, hlasitě se uprdl, ještě si k tomu nadzvedl levou půlku zadnice, počkal, až zvuk dozní, a pozvolna odcházel.

Sára zaklepala silněji.

„U Rózy se neklepe,“ ozval se za ní hluboký hlas. Jděte rovnou dovnitř.“

Sára nadskočila, otočila se a přitiskla si ruku na srdce.

„Panebože, vy jste mě vyděsil!“

„To jsem nechtěl.“ Vysoký muž stál těsně za ní. Tma mu zakrývala tvář.

„Řekněte mi… tohle je jediná Róza v celém Deadwoodu?“

Jedna jediná. Vy jste ve městě nová,“ odhadoval s posměchem v hlase.

„Ano. Hledám svoji sestru Adelaidu. Bylo mi řečeno, že pracuje jako pokojská nahoře u Rózy Hossiterové a zřejmě si změnila jméno na Evu.“

„Já Evu znám.“

„Vy ji znáte?“

„Vlastně ji znám docela dobře. Takže, vy jste její sestra?“

„Ano – Sára Merrittová. Právě jsem přijela ze St. Louis.“ Natáhla k muži ruku v rukavici. Muž ji tvrdě stisknul a Sára se snažila rozeznat ve tmě jeho obličej, zastíněný širokým kloboukem.

 „Noah Campbell.“

„Těší mě,“ odpověděla zdvořile. Chtěla vyprostit ruku, ale stále ji svíral. „Teda, slečno Merrittová, to je nečekané setkání.

Dovolte mi, abych vás doprovodil dovnitř a představil Róze.

Určitě bude vědět, kde vaše sestra je.“ Obřadně otevřel dveře, postrčil ji dovnitř, a jakmile za nimi dveře zapadly, pustil ji.

„Vítejte u Rózy, slečno Merrittová,“ promluvil k Sářiným zádům a širokým gestem se rozmáchl po místnosti.

Sára jako by se ocitla v zlém snu. Stála jako přikovaná a vstřebávala dojmy – matné světlo lampy, přijímací pokoj zařízený křiklavým nábytkem, papoušek přešlapující na bidýlku zprava doleva a skřehotající „Dolar za minutu! Dolar za minutu!“ Těžké závěsy se střapci, pach vyčichlé whisky a natvrdo vařených vajec, dráždivý kouř z doutníků, spousta poloopilých mužů a jedna neupravená ženština ve smaragdově zeleném úboru s rudě namalovanými rty a ozdobným peřím v zrzavých vlasech. Měla obrovské zpola obnažené poprsí, které připomínalo nahý dětský zadeček: tlustá žena se zapáleným doutníkem mezi zuby, objímající kolem ramen hřmotného vousatého muže, který ji hladil po zadku.

Sára se otočila k Noahu Campbellovi. „To musí být omyl.Tohle není soukromá domácnost.“

„Ne, madam, to není.“

Poprvé uviděla jeho tvář. Měl hustý, nazrzlý knír, zakulacený nos s nepatrnou jizvičkou na konci a posměšné šedivé oči.

„Pojďte, představím vás Róze.“

Položil jí ruku na záda a Sára prudce uhnula. „Ne! Říkala jsem vám přece, že moje sestra pracuje jako pokojská v prvním patře a její domácí se jmenuje Róza Hossiterová. A prosím, sundejte ruku z mých zad!“

Poslechl, ustoupil a shovívavě si ji prohlížel s neutuchajícím posměšným úsměvem ve tváři. „Na poslední chvíli jste zpanikařila, co?“

„Tohle je strašné místo. Vypadá to tady jako v bordelu.“

Pohledem sklouzl na ženu v zeleném a pak zpátky na Sáru.

„Něco vám povím.“ Očima si měřil Sářinu postavu od hlavy k patě. Jsem dost konzervativní chlapík – Róza mi to potvrdí.

Mám to rád přímo, bez sprosťáren, předem si dám jen jeden nebo dva panáky. Platím dobře, čistým zlatem, netrpím žádnými nemocemi, nemám ani vši. A navíc jsem se už vykoupal. Klidně

Róze můžete oznámit, že máte prvního zákazníka. Co vy na to?“

 „Prosím? Myslím, že vám nerozumím!“ Sára pocítila, jak se jí hrne krev do obličeje. Na prsou cítila přetlak jako v přetopeném kotli a stálo ji značné úsilí, aby Noaha Campbella neudeřila do tváře.

„Chápu,“ dodal Campbell důvěrným tónem, uchopil ji za paži a zamířil s ní k Róze. „První noc na novém místě. Není divu, že jste nervózní – ale nemusíte si kvůli tomu vymýšlet historky, že tady máte nějakou sestru Adelaidu.“

„Adelaida je moje sestra!“ Škubnutím se mu vytrhla a rozčileně se k němu otočila. „A řekla jsem vám, abyste se mě nedotýkal!“

Zvedl obě ruce, jako by na něj namířila šestiranný kolt.

„Dobře, dobře, promiňte.“ Znělo to podrážděně. „Vy, ženský, jste všechny moc cimprlich. Ještě jsem nepoznal jedinou, která by byla jiná.“

Já nejsem jedna z nich!“ špitla pohoršeně.

Několik mužů se zvedlo a zvědavě se mezi ně vmísili. „Hej, Noahu, koho to tam máš?“

„Pááni, vysoká… pěkný dlouhý nohy… dlouhonohý, ty já mám rád.“

„Už bylo na čase, pořídit sem nějaký čerstvý maso.“

Jak se jmenuješ, kotě?“

Muž s kozí bradkou se napřáhl, jako by chtěl na Sáru sáhnout, ale Sára uskočila a narazila na Campbella, který ji popadl za ramena a zachytil ji. Vymanila se z jeho sevření, otřásla se a bojovala s nutkáním přikrčit se a začít se bránit pěstmi. Muži se odvažovali čím dál blíž. Většinou byli hluční, lačně se na ni dívali, rty vlhké, zarudlé tváře; potřebovali učesat, ostříhat nehty a vydrbat krk. Na mnohých bylo vidět, že jsou ostřílení mazáci, ale několik mladíků se červenalo stejně jako ona.

Róza si všimla rozruchu, vzhlédla a pozvedla obočí.

„Hej, Noahu,“ vyzvídal jeden z mužů, „kdes ji našel?“

„Venku na ulici,“ odpověděl Noah, „ale drž se zpátky, Lewisi, dneska večer už je zadaná.“

Róza se k nim nesla s jednou tučnou rukou v bok a obrovskými ňadry si razila cestu jako dvěma růžovými dělovými koulemi.

Tvářila se arogantně a v ohbí prostředníčku druhé ruky držela doutník. Pronikla zástupem, jako pluh projíždí půdou, zastavila se před Sárou, chladně si ji přeměřila opovržlivým pohledemdolů a pak zase nahoru. Mohutně zatáhla z doutníku, nasála kouř a pomaličku ho vypouštěla nosem. Když promluvila, vydechovala šedivý dým, jaký obvykle stoupá z indiánských týpí.

 „Kohos to sem přived, Noahu?“

Sára se rozzlobeně zeptala: „Vy jste Róza Hossiterová?“

Zblízka vypadala Rozina pleť jako tvaroh a rty měla směšně přemalované. Líčidlo na víčkách se jí rozpíjelo a stékalo do vnitřních koutků, kde vytvářelo ošklivé černé tečky. Jeden zub měla uražený, dech jí byl cítit doutníky a mísil se s vůní konvalinkového parfému.

‚Jo, souhlasí. Koho to zajímá?“

Jsem Sára Merrittová. Jsem Adelaidina sestra.“

Roziny neúprosné oči zkoumaly Sářin placatý hnědý plstěný klobouk, vlněný cestovní oblek ke krku, zastavily se u ňader, přeměřily boky. „Nehledám nové děvče. Zkuste se zeptat vedle.“

„Neucházím se o místo. Hledám Adelaidu Merrittovou.“

„Nikoho s takovým jménem neznám.“ Róza se obrátila k Sáře zády.

Sára zvýšila hlas. „Bylo mi řečeno, že teď užívá jméno Eva.“

Při té poznámce se Róza zastavila. „Ale?“ Otočila se zpátky.

„Kdo vám to řekl?“

„On.“ Kývla směrem k Noahovi Campbellovi.

Róza Hossiterová odkrojila popel z vlhkého doutníku nehtem palce a chvilku přemýšlela, než odpověděla. „Co jí chcete?“

„Přijela jsem jí říct, že jí umřel otec.“

Róza zatáhla z doutníku a otočila se k odchodu. „Eva má práci. Přijďte zítra odpoledne.“

Sára udělala krok dopředu a domáhala se: „Chci ji vidět teď hned!“

Róza nabídla Sáře jen pohled na svoje kypré pozadí a řecký drdol. „Vyhoď ji odtud, Noahu. Víš, že lidi jako ona sem nesmí.“

Campbell uchopil Sáru za loket. „Bude lepší, když půjdete.“

Ohnala se po něm a zasáhla jeho ruku váčkem s penězi.

„Neopovažujte se mě ještě někdy dotknout, rozuměl jste?“

Oči jí potemněly zlostí. „Tohle je veřejné místo stejně jako restaurace nebo půjčovna koní. Mám právo být v téhle místnosti stejně jako kdokoliv z vás.“ Jedním prstem opsala ve vzduchu neviditelný oblouk, který zahrnoval nejméně polovinu přítomných mužů.

„Róza chce, abyste vypadla.“

„Róza se mě zbaví, teprve až budu mít jistotu, že tady moje sestra skutečně pracuje, a až budu vědět, co dělá. Myslíte, že jí věřím, že pokojská v tuhle dobu nahoře pracuje? Nejsem tak naivní, pane Campbelle.“

 „Nahoře jsou děvčata, ne pokojské,“ vysvětloval jí.

Je v tom nějaký rozdíl?“

„V Deadwoodu ano. Máte pravdu. Vaše sestra je prostitutka, slečno Merrittová, ale tady v Deadwoodu jim říkáme prostě děvčata seshora. A Róza“ – kývl k tlusté ženě v zeleném – „je pro nás mile a jednoduše paní domácí. Tahle část města má špatnou pověst, je to vykřičená čtvrť. Pořád ještě chcete vidět svoji sestru?“

„Ano,“ prohlásila Sára neústupně, odkráčela ke dvěma nevábně páchnoucím mužům a posadila se mezi ně na příšernou pohovku, červenou jako řepa, s vyřezávanými mahagonovými područkami. Jeden z mužů štiplavě páchl potem, druhý sírou. Sára si toporně sedla a ruce složila na váček s penězi, který jí ležel na klíně. Nebyla plačtivý ani bojácný typ, ale pomyšlení, že její sestra nahoře s největší pravděpodobností oblažuje nějakého muže, jí stahovalo hrdlo. Muži vedle ní se jí začali tlačit na stehna a Sáře se rozbušilo srdce.

Chlapík nalevo vytáhl smotek žvýkacího tabáku a kousek si uhryzl. Muž po její pravici na ni otevřeně civěl, zatímco Sára upírala oči na papouška. „Dolar za minutu! Dolar za minutu!“

skřehotal pták.

Najednou Sáře zakryl výhled na opeřence Noah Campbell.

Sára vysunula bojovně bradu a sevřela rty. Campbell se neobtěžoval sundat si vevnitř klobouk, ani si neodložil zbraň. Klobouk měl vražený hluboko do čela a kolt mu visel nízko na boku.

„Když nepatříte k holkám seshora,“ obrátil se na ni, „netušíte, jak to tady chodí. Já vás sem přivedl, proto mě Róza požádala, abych vás zase odvedl. Můžete si vybrat, ale když nepůjdete se mnou, dostanete se do křížku s Flossií.“ Kývl směrem k postavě, která se k nim blížila. „Pochybuju, že se vám to bude líbit.“

Indiánka se u nich neslyšně objevila: Amazonka přes šest stop vysoká, tvář jako vytesaná sekerou ze sekvojového dřeva, ošlehaná ohněm a poznamenaná okovanými botami. Oči měla malé, černé, bezvýrazné. Strupatá kůže připomínající jahodu, provázkovité vlasy smotané v týle do uzlu a paže velikosti děla z Občanské války.

„Ty,“ ukázala na Sáru. „Koukej vypadnout.“

Sára pocítila na prsou záchvěv strachu. Polkla a podívala se do Flossiiných hypnotizujících očí. Bála se uhnout pohledem.

„Umřel mi otec. Se sestrou jsem se pět let neviděla. Chci si s ní jen promluvit, nic víc.“

„Promluvíš si zítra. Teď pohni tím svým kostnatým zadkem a zmiz.“ Flossie se nahnula dopředu, popadla Sáru za paže, zvedla ji z červeného gauče a držela ji v natažených rukou před sebou, dokud Sára nevisela ve vzduchu jako unionistická uniforma na prádelní šňůře.

„Postavte mě, prosím,“ požádala ji Sára třesoucím se hlasem, ramena těsně u ušních lalůčků. „Půjdu sama.“

Flossie povolila sevření a upustila Sáru jako kus odpadku.

Sára to nečekala, podlomila se jí kolena a začala padat dopředu, ale naštěstí se zachytila o opěradlo židle a znovu získala rovnováhu.

„Flossie!“ ozval se neznámý hlas. „Nech ji být.“

Sára se napřímila a urovnala si klopy kabátu. Uprostřed schodiště, které bez koberce sbíhalo doprostřed přijímacího salonu, stála žena a jednou rukou se opírala o neopracované zábradlí. Vlasy měla černé jako uhel, zastřižené do rovna ve výšce brady, s rovnoběžně ustřiženou ofinou nad obočím.

Roztřepené konečky jí poletovaly kolem hlavy. Pleť měla bílou jako kukuřičný škrob, oči zvýrazněné černidlem a rty krvavě rudé. Na sobě měla živůtek a bílé pantalony, přes ně průsvitné černé kimono se dvěma obrovskými, rafinovaně umístěnými vlčími máky. Tvářila se stejně chladně jako Róza a stejně zlověstně jako Flossie, mířila k Sáře a zastavila se až těsně před ní.

„Co tady k sakru děláš?“ zeptala se mrazivě.

„Ptát bych se měla spíš já tebe.“

Já tady pracuju a nemám ráda, když mě někdo vyrušuje, zrovna když bavím zákazníky.“

„Bavím zákazníky! Adelaido, jak jsi mohla –“

„Jmenuju se Eva!“ vyštěkla. „S Adelaidou jsem skoncovala.

Už pro mě neexistuje.“

„Addie, co sis to provedla!“ Sára se dotkla černých hrubých vlasů u sestřiny tváře.

Adelaida s sebou cukla. „Vypadni odtud. Neprosila jsem se tě, abys za mnou chodila. Nechci tě vidět.“

„Vždyť jsi mi psala. Napsala jsi mi, kde jsi.“

„Možná, ale nikdy mě nenapadlo, že tě sem napadne přijet a slídit. Koukej vypadnout.“

„Addie, otec umřel.“

„Vypadni, povídám.“

„Slyšíš, Addie, otec je mrtvý.“

„Kašlu na něj. Zmiz!“ Addie se otočila k odchodu.

„Ale já jsem za tebou přijela až ze St. Louis.“

Sára natáhla ruku za Addiinými vzdalujícími se zády. Její sestra mířila k mužům u kulatého stolu, kteří popíjeli whisky.

„Snookere – jsi na řadě, zlato. Promiň mi to zdržení.“ Addie položila dlaň na rameno muže ve středním věku v červeně kostkované košili a kšandách. Otočil hlavu a podíval se na

Sáru. Addie mu přiložila ruku k tváři a obrátila si jeho obličej k sobě. „Co na ni vejráš. Taková nula.“ Předklonila se nad

Snookerem, o mnoho starším, a pootevřela rudě nalíčené rty.

Sára se odvrátila.

Noah Campbell hmátl po jejím lokti, aby ji vyvedl ven.

„Nedotýkejte se mě!“ poručila mu a uskočila od muže, který byl s největší pravděpodobností dalším Adelaidiným zákazníkem.

Sára sebrala zbytek své důstojnosti a se zlomeným srdcem zamířila ke dveřím.

 

Náhľad fotografií zo zložky LaVyrle Spencer

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Buďte prvý a napíšte komentár.